TV COM

Kalendář

<srpen 2020>
poútstčtsone
272829303112
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31123456

Informace o akcích a zajímavosti z házené do vašeho emailu. Přihlaste se k odběru novinek.
Email
14.7.2020 otevřeno: 499 x

„Házenou jsem měla vždy ráda a zasvětila jsem jí celý život.“ Paní docentka Jana Šafaříková oslavila životní jubileum

Házenkářka, pedagožka, trenérka, odbornice, která výraznou měrou přispěla k rozvoji české házenkářské trenérské školy, paní docentka Jana Šafaříková oslavila v čase jarní pandemie životní jubileum. I dnes tato osobnost v házené sleduje házenkářské dění a o své práci i vztahu k házené nám vyprávěla v rozhovoru, který vám zde přinášíme. Gratulujeme a přejeme jí především pevné zdraví a životní spokojenost!

 

Na úvod těžko začít jinak. Povězte nám, prosím, o svých házenkářských začátcích.

Dětství jsem prožila v Příbrami. Tam se hrála na krajské úrovni mužská házená a my jsme byly parta holek, které dělaly sportovní gymnastiku. Chodily jsme se dívat na mužskou házenou, začaly jsme ji napodobovat a později hrát. V Příbrami se nám docela dařilo. V letech 1955 a 1956 družstvo postoupilo až na přebor ČSSR. Měli jsme výborný tým, ve kterém hrála třeba Eva Vojířová, později brankářka, hráčka pražského Koh-i-nooru, nebo Vlasta Pešková, která pak s Danou Zátopkovou byla na Olympiádě v Římě 1960 a v hodu oštěpem tam skončila čtvrtá.

 

Pak jste odešla do Prahy?

Když jsem skončila jedenáctiletku v Příbrami, právě Eva mě zlákala do Vršovic. Tam jsem hned začala hrát první ligu a hrála jsem ji po celou dobu svých studií na vysoké škole, kde jsem studovala tělesnou výchovu a češtinu. Po promoci na Institutu Tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy jsem začala učit v Praze na devítiletce. Pak se Koh-i-noor dostal do finančních problémů a nejlepší hráčky (třeba Janu Kernerovou, Vlastu Houskovou) si rozebrala jiná pražská družstva. O mě měl také zájem Karel Hošťálek, trenér Bohemians Praha, ale já jsem z něj měla velký respekt, byl velmi přísný. Poznala jsem ho jako hráčka Prahy. Odešla jsem pak do Slavie, kde jsem hrála až do roku 1969. Hráli jsme první ligu, poslední rok jsem ale odehrála v nižší soutěži. Proč? Už jsem měla dvě děti, pracovala jsem na fakultě, zhubla jsem, ztratila rychlost a sílu a nechtěla jsem víc sedět na střídačce než být na hřišti. Bylo to pro mě velmi náročné, proto jsem svou hráčskou kariéru ukončila.

 

Vystudovala jste učitelství, ovšem prakticky celý život jste nakonec učila dospělé. Působila jste na katedře sportovních her Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Jak se to stalo?

Když jsem hrála ligové utkání na Koh-i-nooru, objevil se tam můj bývalý učitel z fakulty Svatopluk Jančálek a říkal mi, že univerzita vypisuje konkurz na oddělení házené, jestli se nechci přihlásit. Váhala jsem, ale po poradě s maminkou a několika mými bývalými učiteli jsem si nakonec žádost podala. Tam jsem pak pracovala až do penze. Nejdřív jako asistentka, potom jako odborná asistentka, kterou jsem byla opravdu dlouho. Z politických důvodů jsem nesměla dělat kandidaturu, následně ani docenturu, to mi dovolili až po roce 1989. Ale já jsem si vytvořila jiné životní hodnoty. A to dobře pracovat, dobře se starat o rodinu a házené stále pomáhat. A mám moc krásných vzpomínek na skvělé studenty a studentky, které jsem učila v rámci specializace házené a trenérské školy. Nechci nikoho opomenout, ale z dosud v házené se angažujících mohu jmenovat třeba Jana Bašného, Jiřího Miku, Pavla Faráře, Aleše Babáka či Petra Šulce. Jsou to lidé, kteří zůstali házené věrní. A já na svou práci ráda vzpomínám. Házenou jsem měla strašně ráda a celý život jsem jí zasvětila.


A jak jste se z hráčky a pedagožky stala také trenérkou?

Na fakultě se také vyučovala trenérská škola a já jsem si na začátku říkala: „Ty máš přednášet trenérům a mít jen hráčské zkušenosti a nemít trenérské?“ A tak, když moje děti už trošku vyrostly, začala jsem trénovat v Tatranu Střešovice. Začala jsem s mladšími žákyňkami, trénovala je sedm let, až ode mě přešly do družstva žen. Docela se nám dařilo. Jako starší žákyně jsme vyhrály v Kunovicích titul Československa, když jsme ve finále porazily Partizánské. Následně další tři roky jsme se hrály dorosteneckou ligu a pokaždé se dostávaly až na přebor Československa.


Paní Jana Šafaříková v týmu žen Slavie Praha (na fotografii dole první zleva). | Foto archiv paní Šafaříkové

 

Další velkou kapitolou ve vašem házenkářském životě je také práce v házenkářském svazu, že?

Od roku 1962 jsem pracovala v českém a později i ve federálním svazu házené a vždycky to bylo v trenérsko-metodické komisi. Byla tam výborná pracovitá parta. Zajišťovali jsme školení trenérů druhé třídy a rukama mi prošla spousta vynikajících trenérů. Na federální úrovni jsme třeba vytvořili tzv. Jednotný tréninkový systém v házené. Každý z nás měl danou určitou oblast, za kterou zodpovídal. František Táborský měl na starosti hodnocení herního výkonu v utkání, lékaři při národních družstvech mužů a žen Jiří Jeschke a Marta Hájková funkční vyšetření, Míla Bolek dynamometrii, stavbu a složení těla, Ján Kurdel evidenci tréninkového procesu a já jsem měla na starosti testování pohybové výkonnosti. K tomu bych si dovolila poznamenat trochu víc. Nejdříve jsme dvakrát otestovali všechny prvoligové hráče a hráčky v řadě tehdy používaných pohybových testů. Jen tak jsme následně mohli, s pomocí Petra Blahuše, profesora u nás na fakultě, získaná data statisticky vyhodnotit a znovu vše z hlediska potřeb házené věcně posoudit. Podařilo se mi vytvořit baterii pohybových testů, která se používala během dvou a půl olympijských cyklů. Aniž jsme tušili, už tehdy pokrývala de facto všechny zóny bioenergetického krytí a kromě toho také pro házenou základní pohybové předpoklady – rychlostní a silové. Bylo to celkem v konečné podobě šest pohybových testů, které jsme prováděli centrálně dvakrát ročně, nejčastěji v Bratislavě a v Nymburce. Následně po zpracování dat všemi v Jednotném tréninkovém systému angažovanými dvakrát ročně jsme se setkávali s trenéry prvoligových týmů, státních reprezentací a Středisek vrcholového sportu mládeže (někdy i s trenéry Tréninkových středisek mládeže) a seznamovali je s výsledky. Mimo jiné podařilo se mi dokázat, že v případě družstev, která na tom v daném testování byla kondičně lépe, právě kondice po dobu dvou až tří měsíců po testování pozitivně ovlivnila jejich herní výkony v utkáních se soupeři s horšími kondičními výsledky. Když toto trenéři pochopili, dobře se nám pak spolupracovalo. Ale začátky nebyly lehké. Trenéři nadávali, hráči nadávali. Dokonce zkoušeli podvádět! (smích)

 

Tedy se vám mezi trenéry nakonec podařilo prosadit.

Práce mě moc bavila, ale když to zpětně rekapituluji, pro ženu je prosazení v házené mnohem těžší než pro muže. Musíte dokázat, že máte úroveň. V první řadě odbornou, protože jinak vás muži trenéři neberou. Když to s odstupem času hodnotím, myslím, že jsem obstála. Ale nechci se vytahovat.

 

Paní Jana Šafaříková v družstvu juniorek ČSSR v roce 1959 (na fotografii druhá zprava dole). | Foto archiv paní Šafaříkové 

 

Sledujete házenou dnes?

Házenou teď samozřejmě sleduji, i když už spíš jen z televize.

 

A jak se vám líbí?

Je strašně tvrdá! Za cenu výsledku jsou někteří hráči, i hráčky ochotni dokonce nerespektovat fair play. Jak dopadnou dnešní hráči zdravotně, to je otázka. Organismus se takhle hrozně rychle opotřebovává. Moc jim fandím a mám radost z každého úspěchu, ale myslím si, že to naše házená má velice těžké. Nemáme mladou generaci.

 

S vašimi bohatými zkušenostmi můžete srovnávat. Je dnes práce právě s dětmi a mladými hráči jiná? Těžší?

Když mi moje děti odrostly, vrátila jsem se v 90. letech trénovat do Střešovic a pozorovala jsem diametrální rozdíl mezi dětmi a rodiči dětí, které jsem trénovala v 70. letech a pak v 90. letech. V 70. letech rodiče práci týmu podporovali, fandili, jezdili s námi na utkání, kolem týmu fungovala skvělá parta. V 90. letech jsem naproti tomu velice těžce sestavovala družstvo. Začínala jsem s minižačkami. Obešla jsem snad deset škol v Praze 6 a nebyl zájem. Nakonec se mi podařilo družstvo postavit, měli jsme i docela dobré výsledky a družstvo jsem dovedla až do dorostenek. Ale potýkali jsme se s řadou problémů. První rok jsem děti učila běhat, ohnout se, udělat kotoul, rychle vstát, když upadnou. Základní pohybová příprava těch dětí byla hodně špatná. A pak taky byly děti plačtivé. Něco je zabolelo, přišly si poplakat. Ale pochopení u mě moc nenašly, stejně jako já jsem ho nenašla u rodičů, kteří především o víkendu upřednostňovali osobní a rodinné zájmy před zájmy družstva. Nechápali, že je házená týmový sport a celou naši práci nabourali. A je to podle mě čím dál tím horší. Lidé jsou ochotní zaplatit, dají vám dítě na trénink a vy se o něj máte postarat. Ale aby ze strany rodičů byl k tomuto sportu hlubší vztah, to ne. A doba tomu nenahrává. Možná jsem krutá, ale mám srovnání. Těžko, těžko se shání nová generace. Je to spíš věcí lokální, než aby se v republice objevilo třicet, čtyřicet talentovaných mladých hráčů, hráček. A já obdivuji trenéry našich národních družstev. Ti nemají lehkou práci, není z čeho vybírat.

 

Házenou žijete celý svůj život. Co je na ní podle vás právě to krásné?

Ve Slavii jsme měli výbornou partu. Ještě před dvěma lety jsme se se spoluhráčkami pravidelně scházely. Déle než 40 let. A to jen dokresluje to, že nám házená asi něco dala, když jsme se tak dlouho každý měsíc scházely a měly jsme si vždycky co říct. A i teď si alespoň telefonujeme. Tento sport mi dal také to, že jsem se naučila v životě vyhrávat, ale i prohrávat. Prohrajete, ale život jde dál, musíte stát pevně na nohách, nefňukat. To si myslím, že jsou právě ty hodnoty, které mi tento sport dal.

 

 

Doc. PhDr. Jana Šafaříková, CSc.

* 1940

Tělesnou výchovu v kombinaci s češtinou vystudovala na Institutu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze v letech 1957 – 1961. Po krátkém působení na základní škole s v roce 1962 stala asistentkou na katedře sportovních her FTVS UK, kde jako docentka působí dodnes.
V házené nejprve působila jako prvoligová hráčka, později jako trenérka mládežnických družstev (s družstvem starších žaček T. Střešovice získala v r. 1974 titul ČR i ČSSR), juniorek ČR a družstva UK Praha. V letech 1964-1995 byla členkou komise mládeže a především trenérsko-metodické komise Československého i Českého svazu házené. Působila rovněž jako lektorka Evropské házenkářské federace.
Na vysoké škole se zabývala problematikou házené ve školních podmínkách, podílela se na zpracování školních osnov tělesné výchovy a zpracovala také video program pro potřeby učitelů základních škol. Zároveň se zabývala vrcholovou házenou. Výsledky této činnosti publikovala v mnoha článcích, odborných a vědeckých statích, metodických dopisech a publikacích. K nejvýznamnějším patří Malá škola házené, jejímž spoluautorem je doc. Táborský.
Během svého působení na katedře sportovních her FTVS UK vedle učitelské činnosti vychovala v rámci studia specializace házené řadu vysoce kvalifikovaných trenérů a spolupracovala na několika vysokoškolských učebnicích a skriptech.